Dovolte, abych se představila. Od narození mi říkají Petra a je mi 17 let. Od malička jsem vyrůstala ve sportovní rodině. Běhala jsem na lyžích, hrála basket a běhala orienťák. Člověk by si řekl, proč jsem teda v běhání začátečník. Od mýho posledního orienťáku totiž uplynulo 5 let. Ve dvanácti jsem byla přijatá na gymnázium do Německa a tím moje sportování skončilo.. Jo, začla jsem chodit hrát s internátníkama hrát volejbal, ale co si budeme povídat, při plácaný se moc nezapotíte. A jak tak kynuly moje znalosti ve škole, kynulo i moje tělo.. Ne, nechci řikat, že bych bylo tlustá, to zaplaťpánbůh ne, ale že bych byla nějakej střízlík se taky tvrdit nedá. A asi jako skoro každá holka v mym věku jsem se pokoušela pár kil shodit, ale výsledek nebyl příliš ohromující.

V desátý třídě (=prvák) jsem začala chodit běhat.. No běhat :)) Spíš ploužit se. Ale nikdy mi to nevydrželo. Běhala jsem párkrát do měsíce. Tim myslim tak třikrát. Asi jsem si myslela, že se ty špíčky vytratěj asi po cestě. :) Jenže se nestalo a protože jsem člověk, kterej potřebuje vidět výsledky, aby se v něčem posunul dál a já výsledky pořád ne a ne vidět, radši jsem s tim sekla. Stejně jsem vždycky byla jenom naštvaná, že nevydržim běžet ani 400 metrů.

Minulej rok jsem začla běhat s jednou naší mentorkou, která má asi tak 45 kilo na svejch 170 centimetrů. No, ten pocit, že vedle níc se svejma 60ti kilama vypadám jako vepř jsem ještě bylo schopná vydržet, ale to, že jsem jí sotva stačila, přestože ona má dvě malý děti a je o 15 let starší, to už na mě bylo moc. Párkrát jsem s ní teda šla běhat. Ale zase jsem nevydržela dlouho. Naše "tréninky" vycházely tak jednou za 14 dní, takže o zlepsšní fyzičky bych raději pomlčela.

Takže, teďka jsem tady. Je 21 říjen a já se začínám s vámi dělit o mé zážitky při běhání...